Historie

Chříčský pivovar vznikl jako pivovar panský, byl tedy zřízen a provozován místní vrchností. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1567, kdy si chříčské panství, ke kterému náležely také obce Lhota, Holovousy, Hedčany, Studená, Březsko, Milíčov, Bělobožice a Dubjany, mezi sebe dělili bratři Oldřich a Šebestian z rodu Lažanských. Chříčské panství pak často měnilo vlastníky (1585 – Jan Týřovský z Eisendele, 1701 – Václav Josef, hrabě Lažanský). V roce 1764 získal panství Ústav šlechtičen u sv. Anděla v Praze, který jej držel ve svém vlastnictví až do roku 1906. V roce 1904 zde začala v nájmu působit rodina Konopásků a v roce 1913 koupil pivovar Petr Konopásek se svým synem Josefem. Rodina provozovala pivovar až do roku 1944 a během svého působení jej rozsáhle zmodernizovala. V rozmezí let 1925-1929 byla instalována nová dvounádobová varna s přímým otopem o objemu 36 hektolitrů. Mezi dvěma světovými válkami měl pivovar výstav (roční produkce) okolo 1 000 hektolitrů a zásoboval hospody v nejbližším okolí. Během druhé světové války byla výroba zastavena.

Podoba pivovaru mezi dvěma světovými válkami Požahování sudů Vykulování sudů
Vykulování sudů Stará varna 1932 Pivovar Chříč 1958

Komunistická revoluce v roce 1948 znamenala konec nadějí na poválečnou obnovu pivovaru. Pivovar začalo užívat zdejší JZD, které zde umístilo sýpky, a další prostory byly využívány jako sklady. Většina původního zařízení byla prodána do šrotu a budova celkově chátrala. Syn Josefa Konopáska, Jiří, pak dlouhou dobu působil jako sládek v pivovaru v Karlových Varech. Plánovanou asanaci objektu odvrátila revoluce v roce 1989 a vrácení objektu původním majitelům.


V roce 2009 se o zchátralý a téměř nevyužívaný objekt pivovaru začalo starat občanské sdružení Propolis, skupina přátel, které spojuje zájem o chříčský pivovar a chuť aktivně se podílet na jeho obnově. Naší vizí je přetvořit celý areál v místo, kde se budou setkávat lidé se zájmem o historii, umění, krajinu, tradice a řemesla. Naším cílem je proměnit chříčský pivovar v podnětné místo, které bude obohacovat své návštěvníky i pozapomenutý kraj.


Již v samotném počátku s námi byla přítomna myšlenka na zřízení rukodělné chráněné dílny – místa, které dá práci lidem s postižením, a díky kterému vzniknou zajímavé výrobky. Ke vzniku plánované dílny však vedla dlouhá cesta. Nejdříve bylo zapotřebí vyrvat ze spárů všudypřítomné zkázy nejen samotnou budovu, ale i přilehlou zahradu a potok. Díky nezištné pomoci stovek dobrovolníků a podpory řady drobných i větších dárců jsme za uplynulých pět let dokázali zastavit devastaci a objekt část po části navracíme do původního stavu. Při našich úvahách o podobě chráněné dílny jsme se nechali inspirovat geniem loci pivovaru a ten nám sám posléze vnukl ojedinělý nápad, totiž spojit vaření piva s původní myšlenkou chráněné dílny.


Od počátku našeho působení v pivovaře jsme chtěli toto místo, jakkoliv vypadalo neutěšeně, otevřít lidem z blízkého okolí i z dálky. Postupně tak vznikala nová tradice akcí v Chříči – především letního festivalu Křič Fest a obnoveného masopustu. Později jsme začali pořádat také nepomuckou pouť, adventní koncert a štědrovečerní zpívání na návsi. Součástí letního času na pivovaře se staly vzdělávací akce pro místní školy, kurzy řemesel, pobytové programy pro děti a další. V roce 2012 jsme otevřeli Muzeum každodennosti představující život na venkově v minulosti.


Od roku 2015 vaříme pivo! Už od počátku bylo jedním z našich motivů zřídit zde chráněnou dílnu – řemeslnou firmu, zaměstnávající několik lidí s mentálním postižením. Tenhle nápad pomalu zrál až do podoby „chráněného pivovaru“ kde pracovní místa pivovarské chasy zastanou lidé s hendikepem. S pomocí Nadace Via a několika odborníků z oboru pivovarnictví se nám pak podařilo připravit životaschopný podnikatelský koncept. Část nákladů na rekonstrukci a vybavení poskytla Evropská Unie, zbytek pokryl úvěr České spořitelny z programu pro sociální podniky.

Proč zrovna chráněná dílna?
Minulý režim se cíleně snažil odsouvat mentálně či jinak postižené lidi na okraj tak, aby nebyli na očích. Vlastně je to zajímavé téma: proč se na postižení – stigma – někteří z nás dodnes neradi koukají. Obecní blázen byl dříve běžnou součástí života, zatímco dnes máme po celé zemi desítky ústavů. Bývalé zámečky, dříve centra urozenosti, v dnešní době kdesi na okraji civilizace koncentrují ty, kdo od Boha dostali zdánlivě méně.

Našich sedm zaměstnanců bydlí v nedalekém „Domově Domino“v Zavidově. Většinou jde o kluky, které jejich rodiče dali do dětského domova záhy potom, co se přišlo na jejich postižení, které vlastně není nikterak velké, ale které stačilo na to, aby je vyřadilo z života mezi námi „normálními“ lidmi.

Náš projekt se je snaží alespoň z části vrátit tam, kam patří.

Během provozu jsme se rozhodli nabídnout práci i lidem s tělesným postižením, kteří u nás nyní pracují na postech řidič a pomocný pivovarský personál. V současnosti tak zaměstánváme 3 lidi z blízkého okolí.

Dej Bůh štěstí!